Účet se tenčí. Potřebuju zase začít závodit a chytit se, říká plošinář Milík

Netrpělivě vyhlíží přestupní okno, aby mohl konečně podepsat v některém z družstev polské extraligy nebo první ligy. Pardubický plochodrážník Václav Milík se zatím jistil tzv. „kontraktem warszawskim“, díky němuž se formálně stal členem klubu Falubaz Zielona Góra; ruce pro další vyjednávání má však volné.

„Bez toho varšavského kontraktu bych měl v předsezonním transferovém okně smůlu, i když tam (ve vztahu ke klubu) nejsou dané žádné podmínky, protože oficiálně do týmu nepatřím. Co se týče peněz, tak to nula od nuly pojde, a kdykoli můžu odejít jinam,“ vysvětluje 27letý plošinář.

K možnosti uzavřít v Zieloné Góře regulérní smlouvu se Milík stavěl od počátku zdrženlivě. Není divu. Jednak má doma ani ne ročního synka Vašíka, takže do přípravného kempu Falubazu ve Svinoústí na severozápadě Polska se mu od něj prostě nechtělo, a kromě toho by tam mohl jet trénovat právě jen s klasickým kontraktem. Ten by mu však v družstvu nezaručil zrovna příznivou pozici.

Kdybych měl v Zieloné Góře dělat náhradníka, moje kariéra by se moc dopředu nešoupala.

Václav Milík

„Mají dost závodníků a já bych se pak do týmu nemusel vejít,“ konstatuje Milík. „Tím bych taky mohl ztratit celou sezonu — musel bych čekat, jestli se někdo nezraní nebo neonemocní, což nikomu nepřeju. Ovšem dělat tam náhradníka a sedět někde na lavičce… To by se moje kariéra moc dopředu nešoupala, radši ještě chvíli vydržím a uvidím, co se naskytne,“ pokračuje.

V Zieloné Góře by přitom narazil na spoustu známých — do jejího kádru patří český talent Jan Kvěch, který se v poslední době s Milíkem pere o roli tuzemské plochodrážní jedničky, dále Poláci Piotr Protasiewicz a Patryk Dudek, Slovinec Matej Žagar nebo Australan Max Fricke. Všechna tahle jména se v minulosti objevila na startu svítkovské Zlaté přilby. Aby se Milík probil do sestavy, musel by manažery Falubazu přesvědčit o tom, že je lepší než poslední dva zmínění. Do soupisek totiž promlouvají kvóty: Kvěch je vedený jako zahraniční junior do 23 let a Protasiewicz s Dudkem mají jisté místo coby domácí.

I tak by si Milík na souboj se Žagarem a Frickem vcelku věřil, jenže zároveň je opatrný. „Nechci sázet pouze na to, že mám dobrý pocit z kondiční přípravy, když jsem ještě nebyl na dráze,“ říká. „Pokud později bude nějaký trénink přímo v Zieloné Góře, budu moc rád, když s nimi budu moci odstartovat na pásce a šéfové klubu uvidí, jak na tom kdo jsme.“

Přes zimu si přivydělával montováním boxů na maso

Že zatím nemá v kapse nový kontrakt, samozřejmě nežádoucím způsobem promlouvá do rodinného rozpočtu. „Co si budeme povídat: všechno je drahé, protože nic nevydělávám. To, co jsem nastřádal v minulých letech, teď ‚házím‘ furt pryč. Přes zimu jsem si musel najít brigádu, s kamarádem jsme montovali mrazicí boxy na maso,“ říká s tím, že musel investovat i do nové dodávky, protože o zapůjčenou sponzorskou přišel. „Potřeboval bych zase začít závodit a chytit se, protože bez financí se neobejdu. Kdyby se to táhlo ještě třeba tři měsíce, tak bych to skoro mohl prodat. Jezdit českou ligu je houby, to už není profisport,“ doplňuje. Zkrátka: neunáhlit se je možná moudré, ale přílišné váhání je taky na škodu.

Jak už bylo naznačeno výše, Milík v Polsku rozhodně není fixovaný jen na nejvyšší soutěž. Ostatně — chyběl kousek a patřil prvoligovému Krosnu. „Bylo to domluvené, čekalo se jen na potvrzení z Rybniku (od bývalého zaměstnavatele), že mě pouštějí,“ poznamenává Milík.

Václav Milík při exhibici na dráze. Foto: Petr Makušev

V Rybniku měl původně uzavřenou smlouvu na dvě sezony, ovšem její pokračování bylo podmíněno PGE Ekstraligou, z níž klub v uplynulé sezoně spadl. Sestup kontrakt automaticky rozvázal, jenže podle soutěžních pravidel to ještě Rybnik musel posvětit. A to se nestalo.

„Nevím, jestli jsem prezidentovi Rybniku něco udělal, ale poslal to až hodinu po uzamčení přestupního okénka,“ zlobí se Milík. „Tím mě zabrzdil — podle mě v tom byl trochu úmysl, ale nechci se v tom vrtat. Holt to takhle dopadlo. Aspoň jsem narychlo podepsal ten varšavský kontrakt v Zieloné Góře, kde mám dobré vztahy.“

Paradoxní je, že Milík v Rybniku plánoval i přes pád o patro níž zůstat, na základě předchozí ústní dohody hodlal podepsat novou smlouvu pro první ligu a jiné angažmá nesháněl. Jenže posezonní vyjednávání ztroskotalo — či, přesněji, se ani nekonalo.

„Z klubu se mi nikdo neozýval. Nakonec jsem se dozvěděl z internetu, že tam má trénovat Marek Cieslak, a o tom jsem věděl, že vždycky, když někam přijde, už má v hlavě tým, který by chtěl podepsat. A že mě nechce. Začal jsem to narychlo řešit, jenže jsem se do Rybniku nemohl dovolat… Moje polská manažerka mi pak potvrdila, že tam nakonec fakt nebudu,“ vypráví Milík.

V přípravě „bejčil“ jako nikdy předtím

Ten vedle Polska obrací zrak i jinam, do Německa či Skandinávie. „Nechci skončit jen s českou a polskou ligou,“ neskrývá. „Němci asi ligu odstartují a budu ji shánět, to stoprocentně. Taky vím, že závodníci rezignovali na švédskou ligu kvůli testům a podobně. Teď pro nás však vymysleli covid pas, který by měl fungovat. Kdyby nevyšlo Polsko nějak zkraje, podepsal bych hned švédskou a dánskou ligu,“ nastiňuje.

Fyzicky je na tom prý skvěle i díky tomu, že přes zimu mohl využívat soukromou posilovnu, kterou si kdysi doma zřídil jeho otec Václav, rovněž (bývalý) plošinář pardubického AMK Zlatá přilba.

Pořád to jde, jde, jde, jenže roky přibývají. Člověk si pak uvědomí, že je tomu třeba něco přidat.

Václav Milík

„Taťka ji pořád udržuje, jezdili jsme tam i s Pepou Francem (závodníkem pražské Markéty, jenž je stejně jako Milík rodákem z nedaleké Čáslavi). Plus každé úterý jezdíme cvičit do Prahy. K tomu běháme venku nebo v posilce na páse před cvičením a po něm, to je standard,“ líčí. „Ale můžu říct, že takovou zimní přípravu jsem si nedal snad nikdy v životě. Když jsme jezdili do Wroclawi, byly to všechno takové koordinační cviky. Teď jsem ‚bejčil‘ na sílu. Cítím se fakt dobře, snad se od toho odrazím a zablýská se na lepší časy. Pořád to jde, jde, jde, jenže roky přibývají. Člověk si pak uvědomí, že je tomu třeba něco přidat.“

Odpočinek a regeneraci po tréninku, třeba i důležitý spánek, mu usnadňuje, že jeho syn je hodné dítě. „Je super, že spí celou noc, nebudí se, neřve. Jen když mu chybí nějaká hračka, tak se dokáže zavztekat, jako každé děcko.“

Ukázat malému svět i z rámu plochodrážní motorky zatím neplánuje, všechno má svůj čas. Jeho samotného na ni otec posadil dokonce až v osmi letech, plošině definitivně „propadl“ ve třinácti. „Až se kluk pořádně chytne řídítek, tak ho povozím. Hned se uvidí, jestli se bude bát,“ usmívá se Milík. Do drsného sportu, který ho živí, ani do jiného jej určitě nebude nutit, jak ovšem přiznává, má slabost pro lední hokej. „Ten se mi líbil odmalička. Ale nikdy jsem se k němu extra nedostal, protože motorky byly přednější. Jezdil jsem tak jako taťka. V hokeji bych ho podporoval.“

Václav Milík (vpravo) se svým mechanikem Miroslavem Mihulem. Foto: Petr Makušev

Sdílej.

Napsat komentář