Bazén na Hané, závody jen v cizině. Jsme plavečtí kočovníci, přibližuje trenér Čejky a spol.

Mezi svěřence Martina Kratochvíla patří i Jan Čejka a Pavel Janeček, plavci, kteří by se v nadcházejících měsících měli rvát o účast na olympiádě v Tokiu. Jenže potíž je už s trénováním, natožpak závoděním. Přesto se Kratochvíl a část jeho skupiny z pardubického SCPA řadí k těm v republice šťastnějším; do domovského Aquacentra sice stále nemohou, získali však alespoň azyl v pětadvacetimetrovém bazénu Univerzity Palackého v Olomouci.

„Jezdíme tam od ledna, domluvil jsem to přes kamaráda Dušana Viktorjeníka, který je zaměstnaný na tamější Fakultě tělesné kultury. S ředitelem bazénu nám to umožnili,“ cení si Kratochvíl. Zároveň podotýká, že plnohodnotný trénink v pardubické padesátce to nahradit nemůže. „Zatímco doma jsme trénovali od pondělka do soboty, v té Olomouci jen do čtvrtka, kdy máme navíc jen dopolední fázi. Kromě toho nám strašně chybí posilovna. Kluci se od října neviděli se svým kondičním trenérem, to je příšerné. Ale musíme být rádi za to, co je,“ dodává trenér.

S osmi plavci jste byl na Grand Prix v polské Osvětimi. Na třech tratích byl nejlepší Jan Čejka, což asi není velké překvapení – spíš mě zajímá, v jaké je formě. Je znát progres?

Ty závody byly koncipované tréninkově, jeli jsme tam z plné zátěže. Děcka si nanominovala starty podle chuti, i vedlejší disciplíny. S Honzou (a s Pavlem Janečkem) jsme předtím strávili čtrnáct dní s reprezentací v tureckém Beleku a po návratu ještě týden plavali v Olomouci, vůbec jsem ho nešetřil. Časy nás v Polsku nezajímaly, ale chtěl jsem po něm, aby zlepšil obrátky. Ty jsme pilovali, protože v nich má velké rezervy. Něco jsme cvičili ve znaku v „kotoulovkách“ a já chtěl, aby mi ukázal, že to zvládne i v závodě.

Můžete mi jako laikovi popsat, kde to v těch kotoulovkách při obrátkách drhlo?

Honza se pomalu přetáčel ze znakové polohy na prsa a na břicho před stěnou a v kotoulovce zdlouhavě pokládal nohy na zeď. Tak jsem ho učil, aby do toho šel těma nohama švihem, důrazně přes záda a hlavu. Na tom totiž ztrácel, soupeři mu na obrátce ujížděli.

Řekl jste, že jste závodili z plné zátěže a na časech nezáleželo, nicméně několikanásobné osobní rekordy Daniela Gracíka, Jana Teplého nebo Natálie Jandíkové vás určitě potěšily.

Jo, jo. Oni jsou mladí, ještě junioři. To Honza Čejka a Pavel Janeček jsou už senioři, tam je obrovský rozdíl. U nich dvou lze těžko očekávat pokrok každý závod. Zato tihle mladí, jak rostou a sílí, se posunou dopředu vlastně každým tréninkem. Dan Gracík bude letos usilovat o juniorské mistrovství Evropy i světa, už na podzim splnil limit pro Evropu na 50 metrů znak a motýl, jenže ty časy se bohužel nepočítají. Na jaře to tedy musí zopakovat v nominačním období. Je dobré, že se Dan nebo i Honza Teplý s Honzou Čejkou a Pavlem Janečkem vyvezou v tréninku, mají vzory. I když já mladým tréninky samozřejmě upravuju, nejedou je v tom rozsahu. Pokud jde o Natku Jandíkovou, je u mě ve skupině teď nejmladší, v létě jí bude teprve 16 let. Do Pardubic přišla z Litomyšle, přestoupila sem na školu. S Danem chodí do třídy na sportovním gymplu. První půlrok byl oťukávací, neměl jsem z toho ideální pocity. Ale na podzim se neuvěřitelně rozjela a nyní má splněné limity do juniorské reprezentace. Za to jsem rád. Má na to a myslím, že nás ještě může překvapit.

Kvůli covidovým opatřením využíváte univerzitní bazén v Olomouci, za soutěžemi musíte po Evropě. Jak to s Pardubáky táhnete finančně? Pomáhá plavecký svaz, klub?

Nejvíc přispívá klub, protože má dotace z města. Z těch hradíme pronájmy. Statutárnímu městu Pardubice patří velký dík. A hodně si doplácejí rodiče plavců. Čejka s Janečkem pak jsou vedeni v rezortním centru pražského Olympu pod ministerstvem vnitra, takže na ty mám „budget“ od něj, jsou jeho zaměstnanci. Dotace jsou i z ministerstva školství a ze svazu. Ale to jsou peníze určené primárně na mládež, ne na vrcholové plavce.

Kolik týdnů jste od doby, kdy se znovu zavřely bazény, strávili doma, když jste nuceni takhle cestovat?

To vám řeknu přesně. Já osobně čtrnáct dní na Vánoce a pak jsem ještě měl v půlce ledna covid, to jsem byl deset dní v izolaci. Jinak jsem doma vůbec nebyl. Takže od září čtyři neděle. Jsem takový kamioňák, žiju kočovný život. V tomhle smyslu je výhoda, že jsem svobodný, s rodinou by to tak asi být nemohlo.

Jak to vidíte s plněním limitů pro olympiádu v Tokiu, kam se určitě budou chtít probít Čejka s Janečkem?

Možností, kde je zaplavat, je bohužel málo. Dubnová Velká cena Pardubic je v ohrožení, i přesto svaz ve spolupráci s naším klubem žádá o výjimku, že by to byly nominační závody pro Tokio a květnové mistrovství Evropy v Budapešti. Zatím to leží na stole Národní sportovní agentury, která by to měla projednat s ministerstvem zdravotnictví. Ale je to šibeniční termín — Velká cena se má konat už za měsíc, a my netušíme, zda bude. Když ne, vůbec nevím, kam se s reprezentanty vypravíme. Nabízí se rakouský Graz, ale tam budou brát jen sto zahraničních účastníků. Je otázka, kdo se tam z mojí pardubické skupiny vejde. Předpokládám, že Čejka s Janečkem ano, ale mladší plavci třeba ne… Záměr byl naplavat s Honzou a Pavlem v Beleku objem, protože ten nám chyběl. Teď jsme ve vodě na poloviční časové dotaci, než bychom potřebovali. Navíc v Olomouci trénujeme na krátkém bazénu a olympiáda je na dlouhém; to nám hrozně chybí. Máme na konec března hotovou přihlášku na Grand Prix v Lublinu, ale Poláci zpřísňují, hrozí lockdown. Uvidíme, jak to bude. Doteď tam pořád jeli, plavat mohly i děti. Kdyžtak mám v merku Györ, ale v Maďarsku to je podobné. Těžko se v tom plánuje a žije.

Pokud by vyšel ten Lublin, chtěl bych, aby tam kluci už plavali rychleji. Čtrnáct dní nato jsou totiž závody ve Stockholmu, kde by měli oba zaplavat limit pro Evropu. U Honzy by to mělo klapnout. U Pavla to je s otazníkem, protože si v lednu stejně jako já prošel covidem. Měl pak dlouho covidový syndrom, nemohl spát. Ráno se probudil unavený, tepovka 110, udělal jen pár kroků po pokoji. Měsíc a půl měl proto velké úlevy v tréninku, i v Beleku plaval polovinu kilometráže, nešel do žádného zatížení. Jen se proplavával a chodil na procházky k moři. Všechno jsem konzultoval s reprezentačním lékařem Jirkou Balášem, bylo mi doporučeno nic nepodcenit. S Pavlem jsme tudíž zatím moc práce neudělali. Dvoustovku motýlek, kde by měl plnit ten limit, bez tvrdého tréninku nezaplavete. Uvidíme, co z toho vypadne.

Nejedná se však jen o kluky. V Tokiu poplavou i české štafety na 4 x 100 polohově a 4 x 100 kraul a jejich obsazení je pořád ve hře. Do té polohovky by se teoreticky mohla vejít Lydie Štěpánková, když bude mít rychlejší stovku prsa než (plzeňská) Kristýna Horská. Momentálně má však Lída zdravotní problémy – měla covid a k tomu ji trápí meniskus, tři týdny netrénovala. Přesto věřím, že se dá dohromady, že se na to s kolegou Tomášem Neterdou nachystá a povede se jí to.

Trojice Martin Kratochvíl, Jan Čejka a Pavel Janeček na reprezentačním soustředění v tureckém Beleku. Foto: SCPA Pardubice

Janeček už je zcela v pořádku?

Šéftrenér reprezentace Vlasta Perna nám zařídil vyšetření v Novém Jičíně — sehnat dneska kardiologa je umění. Berou jen akutní případy. Pavlovi udělali echo (ultrazvukové vyšetření srdce), natočili mu EKG, vše v normě. Jsme přesvědčení o tom, že vysokou tepovku měl z toho nevyspání. Za noc naspal kolikrát jen čtyři hodiny, nedostal se vůbec do hlubokého spánku. Ráno mu tělo říkalo: Hej, brzdi! Přihlásil jsem ho také do výzkumu k docentu Botkovi na olomoucké Fakultě tělesné kultury. Ten experimentuje s vodíkem, jak by mohl pomoci k návratu covidových pacientů k vrcholovým výkonům.

Covid má za sebou i Čejka, bezpříznakově. Jak to probíhalo u vás?

Zpočátku jsem měl stejné příznaky jako Pavel Janeček. Zimnici, zvýšenou teplotu, bolest celého těla, svalů, kloubů. Byli jsme v Krkonoších na týden na běžkách a asi jsme tam něco chytili, Trutnovsko bylo zamořené. Ale vůbec nemám zdání kde. Já jel po vyléčení do Olomouce, Pavla jsem nechal ale ještě týden doma v karanténě. Není to o imunitě, nakazit se tím může každý zdravý člověk. Nepodceňuju to, situace v Česku mi není jedno. Na druhou stranu to, že se u nás nedá sportovat a že ani profesionálové nemají plnohodnotné podmínky k tréninku, že vládní představitelé zazdili děti a mládež, mě jako trenéra strašně ubíjí. Myslím, že jsme si tím zadělali na další rizikovou populaci, protože děti se nehýbou už rok a covid je daleko zrádnější u osob, co jsou obézní, mají cukrovku nebo kardiovaskulární problémy. Pohyb je prevence proti virům, které nás ještě v budoucnu mohou potkat, i když nechci nic přivolávat.

My jsme přitom na bazénech schopni děcka oddělit, zajistit hygienické podmínky v zázemí, a přesto to není možné. Celý plavecký svaz je z toho frustrovaný. Pociťuju tam velkou nervozitu, beznaděj, bojíme se, jestli se nám děti k plavání vrátí. Sleduju to i na reprezentační úrovni – zbytek Evropy, Amerika, Asie na nás nepočkají! Ti trénují, připravují se i s mladými. Teď na tom budou lépe i Slováci, kteří mají pro plavce bubliny v Šamoríně a v Popradu.

Které tratě jsou pro Čejku s Janečkem směrem k olympiádě stěžejní?

U Honzy je to dvoustovka znak, přičemž bychom byli rádi i za stovku znak. To znamená na dvoustovce nepatrně vylepšit jeho osobní rekord z Kazaně (Čejka tam zaplaval čas 1:57,51 minuty, limit je 1:57,50) a eventuálně zaplavat A-limit na stovce (limit 53,85 vteřiny). U Pavla to je dvoustovka motýl. Ale jeho osobák je víc jak dvě vteřiny od limitu (1:56,48 minuty)… V Riu byl na polohovkářské čtyřstovce s béčkem, áčko zaplavané neměl. Honza má myslím velkou šanci do Tokia letět, i kdyby to nedal, protože lidi nebudou mít šanci limit splnit. S tou jednou setinou od limitu by ho měli dobrat, ale úplně stoprocentní to není. Pro dobírání plavců funguje složitý klíč, je to šíleně komplikované, takové nepřehledné.

U Janečka jste opět zmínil motýlek, znamená to, že polohovku jste odepsali?

Neodepsali, necháváme si ji v záloze. Ale větší váhu dáváme motýlu, protože se v něm teď cítí líp, jistější. Než ke mně loni v květnu přišel, trénoval dva roky na Slovensku, kde málo plaval prsa a zhoršil se v nich. V polohovce to je alfa omega a pro něj to je nejslabší způsob. Doporučil jsem mu tedy jít do motýlu, protože máme málo času na to, abych ho v těch prsou zlepšil. Když se vrhneme na prsa, uteče nám trénink ve vyšších zátěžích a ostatní disciplíny budu šizené. Jeho trénink je nyní z šedesáti procent zaměřený na motýl a ze čtyřiceti na polohovku s převahou na prsa.

Ještě k tomu nešťastnému covidu. Ostatní plavce z SCPA míjí, nebo mezitím přibyl někdo další?

Průběžně se dostal skoro ke všem. Max Havlena byl na testech a měl protilátky, takže ho prodělal, a ani o tom neví. Takových bylo víc, bezpříznakové byly holky. Na podzim nebo v lednu jsme to chytili a teď se nám to vyhýbá asi proto, že jsme promoření tak jako hokejisté a fotbalisté. To je ono; ve finále se nakazíte doma, protože rodiče stejně musejí do práce atd. Nevím, jestli sportovní skupiny představují takové nebezpečí. Bazén je i tak hodně dezinfikovaný. V Olomouci po nás hned „savují“, všude je chlór. Největší riziko vidím v šatnách, ale když tam nesmí veřejnost, jsme plavce schopni rozdělit na části. Ve světě to tak funguje. Teď v Polsku to byla úplná absurdita. Tam bylo 500 plavců, k tomu trenéři, sice v obřích halách, které tam na rozdíl od nás mají, ale když to přeženu, jediné opatření byla jedna lavička s dezinfekcí v suterénu. Byl jsem konsternovaný, že nelpěli ani na rouškách.

I v souvislosti s cestováním jste museli absolvovat spoustu PCR testů. Nemáte už od nich rozryté nosy?

Na testy chodíme pořád. Jsme sorta, která je testovaná vlastně nejvíc, minimálně jednou týdne. Dříve PCR testy, ale ty stojí spoustu peněz, takže to teď řešíme i antigeny. Platíme si je ze svého. U PCR totiž hradíte i dvě stovky za překlad do angličtiny a hned to máte úhrnem 1 700 korun… K těm nosům. Řekl bych, že to je o tom, kdo to dělá. Před odletem do Beleku jsme byli testovaní v Praze ve Žlutých lázních, provádí to partner svazu. Museli jsme tam dojet, ale to pořád vyjde výrazně levněji než z vlastní kapsy. Tam to bylo v pohodě, sestřička to měla v paži. Nešla možná tak do hloubky. Zato v Turecku, kde jsme byli na PCR testech třikrát, to bylo vzrůšo. Tam vám sestra šmrdlala tyčinkou v ústech, což se u nás nedělá, a pak nám tou samou vytřela obě nosní dírky. To bylo dost necitlivé, vyhrkly mi slzy. Dělali jsme si potom legraci, že nám vytřela půlku mozku. Ale zatím při testování naštěstí nikoho neporanili.

Pozorujete od začátku pandemie na bazénech v zahraničí posun v opatřeních? Má to vývoj? O volnějším režimu v Polsku jste mluvil, ale jak to vypadalo například v tom Turecku?

Tam se po areálu muselo chodit s rouškou. Dezinfikovali nám ruce, měřili teplotu při vstupu do jídelny. Každý den minimálně dvakrát. Ale ne všichni cizinci to dodržovali. Je to i o národnosti. V Česku jsou restrikce nejtvrdší, ale jak vidíte, jsme na tom nejhůř. Nevím, co je špatně… Rakušané naproti tomu jedou. Chodí do škol, do fabrik, trénují, závodí. Co jsem viděl v Krkonoších při běžkování, to byla katastrofa. Zavřeli sjezdovky, ale děti s rodiči tam byly na bobech a sáňkách a byla to úplná anarchie. Sjezdaři si nakoupili skialpy a jezdili tam, kde neměli — mimo vyznačené trasy, lavinovými územími v první zóně národního parku. To co letos jsem tam nikdy nezažil. Skialpinisti to tam drancovali. V Rakousku se sjezdovat mohlo, jen zakázali ubytování. Lyže mají nějakou délku, díky tomu vlastně i částečně dodržujete rozestupy.

Je hodně složité vyblokovat si v cizině dráhy, když to řešíte ze dne na den jako na podzim u nenadálého přesunu ze Slovenska do Makedonie?

Ano. Přiznám se, že mi trochu docházejí síly. Svojí skupině v Olomouci jsem říkal, že melu z posledního, je toho na mě dost. Napíšete do deseti rezortů a máte štěstí, že v jednom zrovna místo najdete. Hledáte závody, a když se to povede, pořád hrozí, že to stejně nedopadne. Sedím u počítače, mám nějaké kontakty a žhavím drát, e-mailovou schránku. Pomůžeme si s kolegy, je v tom reciprocita. Zahraniční týmy teď ale nemůžeme pozvat ani na pardubickou Velkou cenu, kam jezdily. Od jejich trenérů je to vůči nám velkorysé gesto, jsou ochotni pomoct. A podporujeme se i tady mezi sebou navzájem, viz ta Olomouc. Zároveň je však spousta našich trenérů frustrovaných, že u nich se plavci nemohou připravovat vůbec, a to ani ti nejlepší. Kluby, co mají reprezentanty, jsou na tom lépe.

Velká cena Pardubic se má konat 23. dubna. Kolik dáváte tomu, že to klapne? Existuje možnost závody přeložit na později, tak jako se to stalo s pardubickým šampionátem družstev?

Chci být optimistou, ale moc to nevidím. Kdyžtak budu mile překvapený. Přesun asi žádný nebude, buď ten duben, nebo prostě zrušíme dva ročníky po sobě… Velká cena Ostravy se nekoná, a tak paní Passerová (trenérka USK Praha, jež vede například Jana Micku) zažádala o to, aby se Praha zařadila do Českého poháru a do FINA (Mezinárodní plavecká federace) kalendáře. Když se situace do května zlepší, mohla by být v záloze pro kvalifikace do Tokia právě Praha. Pro nás je ovšem nevýhoda, že v Podolí je venkovní bazén. Pod tím sluníčkem je to pro znakaře problém kvůli orientaci. Proto se dneska vrcholové akce plavou jen v krytých bazénech.

Rád bych se vás zeptal i na mládež. Dá se odhadnout, jak velkou ranou může být pro plavce v žákovském věku tak dlouhá pauza bez bazénu? Bude to možné dohnat?

Nejdůležitější je, aby se mládežníci k plavání vůbec vrátili. Děti pod 15 let, které byly vedeny ambiciózními rodiči a trenéry k tomu, aby plavaly o výsledek už od útlého věku, to zabalí. Ty plavou proto, aby vyhrávaly, není tam láska k tomu sportu jako taková. Zůstanou u toho děcka, která mají ráda ten pohyb, činnost, cestu k výsledku, který se ne vždy dostaví. České plavání už rok stojí, všichni tady budou mít stejnou startovní pozici. Projeví se rozdíly v závislosti na tom, jak děti pracují na dálku. Nějaký úbytek výkonnosti nastane, ale všude. Na reprezentační úrovni to však bude znát strašně moc. Bude problém doplnit juniorskou „repre“ ročníky 2007, 2008. Svazu třeba nezbude než snížit limity, aby se tam ti plavci vůbec dostali. Mám obavu, že dětí, co budou schopné je splnit, bude minimum. To bude průšvih.

Vy máte vystudované učitelství, mimo jiné obor psychologie. Jak se dá s tou frustrací, že v okolních zemích se do bazénů může, a tady téměř ne, z vaší trenérské pozice u plavců pracovat?

Ti, co trčí doma, protože nejsou profíci, jsou se mnou v kontaktu aspoň přes sociální sítě. Povzbuzuju je, napíšeme si. Pošlu je na kolo, zeptám se, kolik kilometrů uběhli. Hecuju je, aby příště zrychlili. Plavci, kteří trénují, jsou rádi, že vůbec můžou. Bavíme se o tom, neignorujeme to. Vnímají to. Snažím se jim vysvětlit, ať si toho váží, že to nemá každý. To je pro ně motivace sama o sobě. Dojíždění je sice nekomfortní, ale doma by jinak seděli jen u online výuky a nikam nemohli. Proto jsou spokojení. Na české scéně jim bude chybět konkurence, to bude problém. Junioři naštěstí pod centry ve větších městech trénují — kluby si tu cestu našly, i když je trnitá.

Sdílej.

Napsat komentář